Čeština - 6. třída

Vyjmenovaná slova - chytáky

Slova, která znějí stejně a znamenají něco jiného: byli a bili, mýt a mít, výr a vír. Rozhodne až to, co věta říká.

Mě, nebo mně

Zájmeno já: mně ve 3. a 6. pádě (komu? o kom?), mě ve 2. a 4. pádě (koho?). Ve slovech mně tam, kde je v základu mn: zapomněl, příjemně.

Ji, nebo jí? Mi, nebo my? Ti, nebo ty?

Ji píšeš jen ve 4. pádě (koho, co? vidím ji), jinak jí (dal jsem jí, bojím se jí). Mi a ti jsou 3. pád, komu? (dej mi, dám ti), my a ty 1. pád, kdo? (my jsme, ty jsi). Ukazovací ti a ty podle rodu: ti kluci, ty holky.

Zdvojené souhlásky

Dvě n se píšou tam, kde kořen končí na n a přidá se přípona -ný nebo -ní: cena - cenný, den - denní. Přípona -ěný má jen jedno n (dřevěný, skleněný) a na švu předpony se souhlásky zdvojí, když se potkají stejné: roz-zlobit, od-dělit.

Diktát pro 6. třídu

Diktát na začátek druhého stupně: bratrovi, nebo bratrovy, kamenný se dvěma n, ji, nebo jí, děti si hrály a oči zářily, byli od být a výr od vír, Karlův most s malým m. A k tomu všechno z prvního stupně.

Najdi pravopisnou chybu

Jedna chyba v každé větě, jako v úlohách na hledání chyb u přijímaček: být, nebo bít, děti si hrály, bratrovy boty, ke mně, s, nebo z, bychom, velká písmena v názvech, mladí, nebo mladý, dvěma, kamenný a přejatá slova. Klepni na chybné slovo a uvidíš, jak se píše a proč.

Přímá řeč

Přímá řeč jsou slova, která někdo řekl. Píše se do uvozovek, na začátku dole a na konci nahoře. Když uvozovací věta stojí před ní, píše se za ni dvojtečka a přímá řeč začíná velkým písmenem. Když stojí za ní, píše se místo tečky čárka uvnitř uvozovek (otazník a vykřičník zůstávají) a uvozovací věta začíná malým.

Zkratky a značky

Zkratka slova má na konci tečku: např., str., tzv., a ustálené atd., apod., tj. se píšou dohromady. Víceslovná zkratka má tečku a mezeru za každou částí: s. r. o., př. n. l. Zkratka z počátečních písmen (ČR, ZŠ, OSN) a značka (km, kg, Kč, %) se píšou bez tečky a mezi číslem a značkou je mezera: 5 km. Na konci věty se tečka zkratky nezdvojuje.

Konkrétní a abstraktní podstatná jména

Konkrétní podstatná jména pojmenovávají osoby, zvířata, věci a látky, které můžeš vidět nebo se jich dotknout: maminka, pes, tužka, voda. Patří sem i bytosti z pohádek, drak nebo víla. Abstraktní pojmenovávají to, co nevidíš a čeho se nedotkneš: pocity, vlastnosti, činnosti a stavy, třeba radost, odvaha, běh a zdraví.

Podstatná jména pomnožná, hromadná a látková

Pomnožná podstatná jména mají jen tvar množného čísla, i když jde o jednu věc: jedny nůžky, jedny dveře. Hromadná pojmenovávají mnoho stejných věcí nebo bytostí jako jeden celek a mají jednotné číslo: listí, ptactvo. Látková pojmenovávají látky, které nespočítáš, jen změříš nebo zvážíš: voda, mouka, zlato.

Přivlastňovací přídavná jména

Přivlastňovací přídavná jména odpovídají na otázku čí? a říkají, komu věc patří: otcův, matčin, Petrův. V rodě, čísle a pádě se shodují s podstatným jménem: otcův batoh, otcova taška, otcovo kolo, s otcovou taškou. U slov na -ka a -ra se k mění v č a r v ř: matčin, sestřin.

Bychom, nebo bysme? Abychom, kdybychom, byste

Podmiňovací způsob má tvary bych, bys, by, bychom, byste a stejně abych, abys, aby, abychom, abyste a kdybych... kdybyste. Píšou se dohromady a bez jsem, jsi, jsme, jste: aby jsme je chyba a bysme nespisovné.

Stupňování přídavných jmen a příslovcí

Přídavná jména a příslovce mají tři stupně: hezký, hezčí, nejhezčí, rychle, rychleji, nejrychleji. Některá se stupňují nepravidelně, dobrý, lepší, nejlepší, a nejistý není 3. stupeň, jen zápor slova jistý.

Druhy zájmen

Zájmen je sedm druhů, od osobních (já, ty, on) po záporná (nikdo, nic). Kdo a který mohou být tázací i vztažná: v otázce se ptají, ve vedlejší větě odkazují k slovu před nimi.

Skloňování osobních zájmen

Po předložce se j mění v n a stojí jen dlouhý tvar: k němu, s ní, bez nich, pro tebe. Jim je komu? (oni), jím kým, čím? (on). Na začátku věty stojí dlouhý tvar: Mně je zima. Na ni je kam? (4. pád), na ní kde? (6. pád). S sebou něco bereš, sebou házíš. Přivlastňovací jeho, její a jejich se po předložce nemění: s jeho bratrem.

Druhy číslovek

Základní číslovka říká kolik (tři), řadová kolikátý (třetí), druhová kolikery nebo kolikerý (troje boty, trojí chleba) a násobná kolikrát (třikrát). Druhová stojí hlavně u slov, která mají jen množné číslo, jako dveře nebo šaty.

Druhy příslovcí

Druh příslovce poznáš podle otázky: kde, kam, odkud, kudy? je místo (doma, nahoru), kdy, jak dlouho, jak často? čas (zítra, často), jak? způsob (pomalu, pěšky), jak moc, do jaké míry? míra (velmi, příliš) a proč? příčina (proto).

Dvěma, nebo dvěmi? Skloňování číslovek

Dva, dvě a oba, obě mají ve 3. a 7. pádě jen dvěma a oběma, i u ženského rodu: se dvěma kamarádkami. Tvary dvěmi a oběmi jsou chyba. Tři a čtyři mají v 7. pádě třemi a čtyřmi, ve 2. pádě tří a čtyř a v 6. pádě třech a čtyřech.

Dvojné číslo

Oči, uši, ruce a nohy mají v 7. pádě dvojné číslo, koncovku -ma: očima, ušima, rukama, nohama, a stejně i slova, která k nim patří: modrýma očima, oběma rukama. Kolena a ramena mají dvojné tvary jen ve 2. a 6. pádě (na kolenou), v 7. pádě koleny a rameny. Děti, lidé, přátelé a dveře dvojné číslo nemají: s dětmi, s lidmi, dveřmi.

Rozkazovací způsob

Rozkazovací způsob se tvoří od 3. osoby množného čísla: sedí - seď, vrátí - vrať, vstanou - vstaň, a ď, ť, ň zůstávají i v seďte a vraťte. Kde by se konec nedal vyslovit, přidá se -i (řekni, vezmi); v množném čísle je pak ě jen po d, t, n, b, p, v, m (řekněte, vezměte), jinak -ete (zavřete, pošlete). Dlouhá samohláska se krátí: píšou - piš. Pojď, buď, jdi, jez, stůj a pomoz si zapamatuj.

Věta jednočlenná, dvojčlenná a větný ekvivalent

Dvojčlenná věta má podmět a přísudek, i když je podmět jen v koncovce slovesa (Šli jsme ven). Jednočlenná má jen sloveso a podmět do ní doplnit nejde (Prší. Je chladno). Větný ekvivalent nemá sloveso vůbec: Ahoj! Ano.

Druhy podmětu a přísudku

Podmět je holý (pes), rozvitý (malý pes), několikanásobný (pes a kočka), nebo nevyjádřený, jen v koncovce slovesa (šli jsme). Přísudek je slovesný (štěká, budu psát), slovesný složený s infinitivem (musím se učit), nebo jmenný se sponou být (je lékař).

Větné členy

Větný člen poznáš podle otázky: předmět a příslovečné určení se ptáš od slovesa (koho, co? / kde, kdy, jak, proč?), přívlastek od podstatného jména (jaký, který, čí?). Předložka patří ke členu, na chalupě je celé příslovečné určení místa.

Druhy příslovečného určení

Druh příslovečného určení poznáš podle otázky, kterou se ptáš od slovesa: kde, kam? je místo, kdy? čas, jak? způsob, jak moc? míra, proč? příčina, za jakým účelem? účel, za jaké podmínky? podmínka a navzdory čemu? přípustka.

Přívlastek shodný a neshodný

Shodný přívlastek se s podstatným jménem shoduje v rodě, čísle a pádě a změní se s ním: červené auto, červeného auta. Neshodný se nemění: auto souseda, auta souseda, káva bez cukru. Shodný stojí většinou před jménem, neshodný za ním.

Počet vět v souvětí

Souvětí má tolik vět, kolik má přísudků. Přísudek ze dvou sloves (budeme psát, chce jet) se počítá jednou, protože infinitiv vlastní větu netvoří.

Synonyma a antonyma

Synonyma neboli slova souznačná znamenají skoro totéž (veselý a radostný), antonyma neboli slova protikladná znamenají opak (veselý a smutný). Jedno slovo může mít podle významu i víc antonym: starý dům je opak nového, starý pán opak mladého.

Slova spisovná a nespisovná

Spisovná čeština je ta z knih, zpráv a slohové práce: mléko, dobrý, s dětmi. Doma a s kamarády často mluvíme nespisovně: mlíko, dobrej, s dětma. Ve škole a v psaném textu používáme spisovná slova.

Stavba slova

Kořen je část, kterou mají společnou všechna příbuzná slova: les, lesník, lesní. Předpona stojí před ním, přípona za ním, a koncovka na konci se mění, když slovo skloňuješ.