Čeština - 7. třída

Vyjmenovaná slova - chytáky

Slova, která znějí stejně a znamenají něco jiného: byli a bili, mýt a mít, výr a vír. Rozhodne až to, co věta říká.

Ji, nebo jí? Mi, nebo my? Ti, nebo ty?

Ji píšeš jen ve 4. pádě (koho, co? vidím ji), jinak jí (dal jsem jí, bojím se jí). Mi a ti jsou 3. pád, komu? (dej mi, dám ti), my a ty 1. pád, kdo? (my jsme, ty jsi). Ukazovací ti a ty podle rodu: ti kluci, ty holky.

Zdvojené souhlásky

Dvě n se píšou tam, kde kořen končí na n a přidá se přípona -ný nebo -ní: cena - cenný, den - denní. Přípona -ěný má jen jedno n (dřevěný, skleněný) a na švu předpony se souhlásky zdvojí, když se potkají stejné: roz-zlobit, od-dělit.

Najdi pravopisnou chybu

Jedna chyba v každé větě, jako v úlohách na hledání chyb u přijímaček: být, nebo bít, děti si hrály, bratrovy boty, ke mně, s, nebo z, bychom, velká písmena v názvech, mladí, nebo mladý, dvěma, kamenný a přejatá slova. Klepni na chybné slovo a uvidíš, jak se píše a proč.

Slovní druhy

Podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce, předložky, spojky, částice a citoslovce. Jaký druh je to podtržené slovo, rozhodne věta.

Bychom, nebo bysme? Abychom, kdybychom, byste

Podmiňovací způsob má tvary bych, bys, by, bychom, byste a stejně abych, abys, aby, abychom, abyste a kdybych... kdybyste. Píšou se dohromady a bez jsem, jsi, jsme, jste: aby jsme je chyba a bysme nespisovné.

Dvěma, nebo dvěmi? Skloňování číslovek

Dva, dvě a oba, obě mají ve 3. a 7. pádě jen dvěma a oběma, i u ženského rodu: se dvěma kamarádkami. Tvary dvěmi a oběmi jsou chyba. Tři a čtyři mají v 7. pádě třemi a čtyřmi, ve 2. pádě tří a čtyř a v 6. pádě třech a čtyřech.

Věta jednočlenná, dvojčlenná a větný ekvivalent

Dvojčlenná věta má podmět a přísudek, i když je podmět jen v koncovce slovesa (Šli jsme ven). Jednočlenná má jen sloveso a podmět do ní doplnit nejde (Prší. Je chladno). Větný ekvivalent nemá sloveso vůbec: Ahoj! Ano.

Druhy podmětu a přísudku

Podmět je holý (pes), rozvitý (malý pes), několikanásobný (pes a kočka), nebo nevyjádřený, jen v koncovce slovesa (šli jsme). Přísudek je slovesný (štěká, budu psát), slovesný složený s infinitivem (musím se učit), nebo jmenný se sponou být (je lékař).

Větné členy

Větný člen poznáš podle otázky: předmět a příslovečné určení se ptáš od slovesa (koho, co? / kde, kdy, jak, proč?), přívlastek od podstatného jména (jaký, který, čí?). Předložka patří ke členu, na chalupě je celé příslovečné určení místa.

Počet vět v souvětí

Souvětí má tolik vět, kolik má přísudků. Přísudek ze dvou sloves (budeme psát, chce jet) se počítá jednou, protože infinitiv vlastní větu netvoří.

Souřadné a podřadné souvětí

Souřadné souvětí spojuje dvě hlavní věty, třeba spojkami a, ale, nebo, proto, neboť. Podřadné má větu vedlejší, na kterou se zeptáš z věty hlavní, a uvozují ji spojky jako že, protože, když, aby nebo slova který, kde, kdo.

Druhy vedlejších vět

Druh vedlejší věty poznáš otázkou, kterou se na ni zeptáš z věty řídící: Vím, že přijdeš - co vím? Je to předmětná. Na spojku nespoléhej: Nevím, kde bydlí je předmětná, ne místní.

Přísloví a rčení

Přísloví je celá věta, která radí nebo poučuje: Bez práce nejsou koláče. Rčení celá věta není, dává se do věty: Honza má máslo na hlavě. Ani jedno se nebere doslova, máslo na hlavě nikdo opravdu nenosí.

Tvoření slov: odvozování, skládání, zkracování

Odvozené slovo vznikne z jednoho slova předponou nebo příponou: les, lesník. Složené ze dvou slov, často se spojovacím o: voda a vodit, vodovod. Zkratka vznikne zkrácením několika slov: základní škola, ZŠ.