Věta a souvětí

Druhy vět

Věta oznamovací něco sděluje a končí tečkou, tázací se ptá a končí otazníkem. Rozkazovací někomu přikazuje nebo ho prosí, přací vyjadřuje přání (kéž by, ať, kdyby tak) a obě končí většinou vykřičníkem. Tady znaménko chybí, poznáš to podle slov.

Podmět a přísudek

Klepni nejdřív na přísudek (co dělá? co se děje?) a pak na podmět (kdo, co?). Podmět nemusí stát na začátku věty: Na stromě sedí vrabec - kdo sedí? vrabec. Když ve větě není, klepni na Podmět je nevyjádřený.

Věta jednočlenná, dvojčlenná a větný ekvivalent

Dvojčlenná věta má podmět a přísudek, i když je podmět jen v koncovce slovesa (Šli jsme ven). Jednočlenná má jen sloveso a podmět do ní doplnit nejde (Prší. Je chladno). Větný ekvivalent nemá sloveso vůbec: Ahoj! Ano.

Druhy podmětu a přísudku

Podmět je holý (pes), rozvitý (malý pes), několikanásobný (pes a kočka), nebo nevyjádřený, jen v koncovce slovesa (šli jsme). Přísudek je slovesný (štěká, budu psát), slovesný složený s infinitivem (musím se učit), nebo jmenný se sponou být (je lékař).

Větné členy

Větný člen poznáš podle otázky: předmět a příslovečné určení se ptáš od slovesa (koho, co? / kde, kdy, jak, proč?), přívlastek od podstatného jména (jaký, který, čí?). Předložka patří ke členu, na chalupě je celé příslovečné určení místa.

Počet vět v souvětí

Souvětí má tolik vět, kolik má přísudků. Přísudek ze dvou sloves (budeme psát, chce jet) se počítá jednou, protože infinitiv vlastní větu netvoří.

Souřadné a podřadné souvětí

Souřadné souvětí spojuje dvě hlavní věty, třeba spojkami a, ale, nebo, proto, neboť. Podřadné má větu vedlejší, na kterou se zeptáš z věty hlavní, a uvozují ji spojky jako že, protože, když, aby nebo slova který, kde, kdo.

Poměry mezi větami hlavními

Dvě hlavní věty k sobě něco přidávají (a), stupňují (nejen - ale i), stojí proti sobě (ale) nebo se vylučují (nebo). Druhá věta také může říkat důvod (neboť) či následek (proto). Rozhoduje spojka a význam, a podle poměru se píše čárka.