Přejít na matematické fórum Připravili jsme pro Vás zbrusu nové fórum a jsme připravení odpovídat na Vaše otázky!


Články » Chemie

Názvosloví oxidů

Vydáno dne v kategorii Chemie; Autor: ; Počet přečtení: 3 996

Oxidy jsou dvouprvkové sloučeniny kyslíku s jiným prvkem. Názvosloví oxidů se skládá z podstatného jména „oxid“ a přídavného jména, které je odvozeno z názvu prvku vyskytujícího se v oxidu zakončeného odpovídající koncovkou. Věta zní složitě, ale na vzorových příkladech se ukáže, že to složité není. Níže je popsáno krok za krokem jak se odvozují vzorce oxidů a názvy oxidů.


Chemické základní pojmy užité v článku:

  • elektronegativita = míra schopnosti atomu přitahovat vazebné elektrony
  • prvek = prvkem je látka tvořená pouze atomy se stejným protonovým číslem.
  • molekula = útvar vzniklý sloučením atomů téhož prvku nebo sloučením atomů různých prvků
  • atom = nejmenší částice hmoty, chemickými metodami již dále nedělitelná
  • oxidační číslo = je rovno formálnímu náboji, který by měli jednotlivé atomy ve sloučenině, jestliže by vazebné elektrony patřily vždy prvku s vyšší elektronegativitou.
  • vazebný elektron = elektron tvořící chemickou vazbu
  • protonové číslo = číslo udávající počet protonů v atomovém jádře

Co je potřeba si pamatovat při názvosloví oxidů

  • chemické značky a názvy prvků (nebo najdu v periodické soustavě prvků)
  • kyslík má v oxidech oxidační číslo -II
  • Součet oxidačních čísel atomů v molekule se rovná nule – molekula je elektroneutrální – nenese elektrický náboj.
  • charakteristické koncovky podle oxidačního čísla prvku tzn. stačí si pamatovat jako básničku ný, natý, itý, ičitý, ičný/ečný, ový, istý, ičelý a přiřadit koncovce ný číslo 1, koncovce natý číslo 2 atd. Jak to vyjadřuje tabulka.
Charakteristická koncovka Oxidační číslo prvku Obecný vzorec oxidu
-ný `\ce{+I}` `\ce{X2O}`
-natý `\ce{+II}` `\ce{XO}`
-itý `\ce{+III}` `\ce{X2O3}`
-ičitý `\ce{+IV}` `\ce{XO2}`
-ičný, -ečný `\ce{+V}` `\ce{X2O5}`
-ový `\ce{+VI}` `\ce{XO3}`
-istý `\ce{+VII}` `\ce{X2O7}`
-ičelý `\ce{+VIII}` `\ce{XO4}`

Podrobný postup tvorby vzorce z názvu oxidu

OXID DUSIČITÝ

Musím vědět, že oxid je sloučenina kyslíku s jiným prvkem – v tomto případě přídavné jméno dusičitý → s dusíkem. Musím vědět chemickou značku kyslíku a dusíku. Teď může přijít dilema, kterou značku prvku napíšu jako první, obvykle v anorganické chemii platí, že elektronegativnější prvek se píše vpravo. Při pohledu na elektronegativitu základních prvků v periodické soustavě prvků je vidět, že kyslík patří mezi prvky s velkou elektronegativitou a většina základních prvků má elektronegativitu nižší než kyslík. Jedině fluor ze základních prvků by se v oxidech psal na druhém místě. Shrnuto: píšu značku kyslíku na druhé místo.

  1. Napíšu značky obou prvků $$\ce{NO}$$
  2. Doplním oxidační číslo kyslíku v oxidech, což je -II.$$\ce{NO^{-II}}$$
  3. Napíšu oxidační číslo u dusíku. Podle koncovky dusičitý →ičitý zjistím oxidační číslo dusíku. (ný, natý, itý, ičitý tzn. Oxid.č. IV) Oxidační čísla píšu římskou číslicí. $$\ce{N^{IV}O^{-II}}$$
  4. Použiji tzv. Křížové pravidlo. Oxidační čísla bez znamének „-“ nebo „+“ napíšu křížem. Tzn. Vidím, že u kyslíku je -II a proto číslo 2 napíšu za značku dusíku a naopak u dusíku vidím, že je +IV a číslo 4 napíšu za kyslík. Přepsaná čísla vyjadřují počet atomů daného prvku v molekule a zapisují se arabskou číslicí.
  5. $$\ce{N2O4}$$
  6. A zde platí stejně jako v matematice, co lze vykrátit, to se vykrátí. Obě čísla mají společného dělitele (dvojku). Vydělím obě čísla dvojkou a zapíši. `\ce{N1O2}` => číslo jedna „1“ se nezapisuje, protože je to zbytečné psát (je vidět, že atom-značka prvku dusíku N je tam jednou). => `\ce{NO2}`

OXID HLINITÝ

musím vědět, že oxid je sloučenina kyslíku s jiným prvkem – v tomto případě přídavné jméno hlinitý → s hliníkem musím vědět chemickou značku kyslíku a hliníku. Teď může přijít dilema, kterou značku prvku napíšu jako první, obvykle v anorganické chemii platí, že elektronegativnější prvek se píše vpravo. Při pohledu na elektronegativitu základních prvků v periodické soustavě prvků je vidět, že kyslík patří mezi prvky s velkou elektronegativitou (3,5) a většina základních prvků má elektronegativitu nižší než kyslík. Hliník má elektronegativitu (1,5) Jedině fluor (4,1) ze základních prvků by se v oxidech psal na druhém místě. Shrnuto: píšu značku kyslíku na druhé místo.

  1. Napíšu značky obou prvků `\ce{AlO}`
  2. Doplním oxidační číslo kyslíku v oxidech, což je -II. `\ce{AlO^{-II}}`
  3. Napíšu oxidační číslo u hliníku. Podle koncovky hlinitý →itý zjistím oxidační číslo hliníku. (ný, natý, itý, tzn. Oxid.č. III) Oxidační čísla píšu římskou číslicí. `\ce{Al^{III}O^{-II}}`
  4. Použiji tzv. Křížové pravidlo. Oxidační čísla bez znamének „-“ nebo „+“ napíšu křížem. Tzn. Vidím, že u kyslíku je -II a proto číslo 2 napíšu za značku hliníku a naopak u hliníku vidím, že je oxidační číslo +III a číslo 3 napíšu za kyslík. Přepsaná čísla vyjadřují počet atomů daného prvku v molekule a zapisují se arabskou číslicí. `\ce{Al2O3}`
  5. A zde platí stejně jako v matematice, co lze vykrátit, to se vykrátí. Ale v tomto případě čísla nemají společného dělitele, tudíž není co krátit a už máme výsledný vzorec. `\ce{Al2O3}`

OXID MANGANISTÝ

musím vědět, že oxid je sloučenina kyslíku s jiným prvkem – v tomto případě přídavné jméno manganistý → s manganem musím vědět chemickou značku kyslíku a manganu. Teď může přijít dilema, kterou značku prvku napíšu jako první, obvykle v anorganické chemii platí, že elektronegativnější prvek se píše vpravo. Při pohledu na elektronegativitu základních prvků v periodické soustavě prvků je vidět, že kyslík patří mezi prvky s velkou elektronegativitou (3,5) a většina základních prvků má elektronegativitu nižší než kyslík. Mangan má elektronegativitu (1,55), proto se bude psát mangan před kyslík. Jedině fluor (4,1) ze základních prvků by se v oxidech psal na druhém místě. Shrnuto: píšu značku kyslíku na druhé místo.

  1. Napíšu značky obou prvků `\ce{MnO}`
  2. Doplním oxidační číslo kyslíku v oxidech, což je -II. `\ce{MnO^{-II}}`
  3. Napíšu oxidační číslo u manganu. Podle koncovky manganistý →istý zjistím oxidační číslo manganu. (ný, natý, itý, ičitý, ičný/ečný, ový, istý tzn. Oxid.č. VII) Oxidační čísla píšu římskou číslicí. `\ce{Mn^{VII}O^{-II}}`
  4. Použiji tzv. Křížové pravidlo. Oxidační čísla bez znamének „-“ nebo „+“ napíšu křížem. Tzn. Vidím, že u kyslíku je -II a proto číslo 2 napíšu za značku manganu a naopak u manganu vidím, že je oxidační číslo +VII a číslo 7 napíšu za kyslík. Přepsaná čísla vyjadřují počet atomů daného prvku v molekule a zapisují se arabskou číslicí. `\ce{Mn2O7}`
  5. A zde platí stejně jako v matematice, co lze vykrátit, to se vykrátí. Ale v tomto případě čísla nemají společného dělitele, tudíž není co krátit a už máme výsledný vzorec. `\ce{Mn2O7}`

OXID SÍROVÝ

musím vědět, že oxid je sloučenina kyslíku s jiným prvkem – v tomto případě přídavné jméno sírový → se sírou musím vědět chemickou značku kyslíku a síry. Teď může přijít dilema, kterou značku prvku napíšu jako první, obvykle v anorganické chemii platí, že elektronegativnější prvek se píše vpravo. Při pohledu na elektronegativitu základních prvků v periodické soustavě prvků je vidět, že kyslík patří mezi prvky s velkou elektronegativitou (3,5) a většina základních prvků má elektronegativitu nižší než kyslík. Síra má elektronegativitu (2,4), proto se bude psát značka síry před kyslík. Jedině fluor (4,1) ze základních prvků by se v oxidech psal na druhém místě. Shrnuto: píšu značku kyslíku na druhé místo.

  1. Napíšu značky obou prvků SO
  2. Doplním oxidační číslo kyslíku v oxidech, což je -II. `\ce{SO}^{-II}`
  3. Napíšu oxidační číslo u síry. Podle koncovky sírový →ový zjistím oxidační číslo síry. (ný, natý, itý, ičitý, ičný/ečný, ový tzn. Oxid.č. VI) Oxidační čísla píšu římskou číslicí. `\ce{S^{VI}O^{-II}}`
  4. Použiji tzv. Křížové pravidlo. Oxidační čísla bez znamének „-“ nebo „+“ napíšu křížem. Tzn. Vidím, že u kyslíku je -II a proto číslo 2 napíšu za značku síry a naopak u síry vidím, že je oxidační číslo +VI a číslo 6 napíšu za kyslík. Přepsaná čísla vyjadřují počet atomů daného prvku v molekule a zapisují se arabskou číslicí. `\ce{S2O6}`
  5. A zde platí stejně jako v matematice, co lze vykrátit, to se vykrátí. V tomto případě čísla mají společného dělitele (dvojku). Vydělím obě čísla dvojkou a zapíši. `\ce{S1O3}` => číslo jedna „1“ se nezapisuje, protože je to zbytečné psát (je vidět, že atom-značka prvku síry S je tam jednou). => `\ce{SO3}`

OXID LITHNÝ

musím vědět, že oxid je sloučenina kyslíku s jiným prvkem – v tomto případě přídavné jméno lithný → s lithiem musím vědět chemickou značku kyslíku a lithia. Teď může přijít dilema, kterou značku prvku napíšu jako první, obvykle v anorganické chemii platí, že elektronegativnější prvek se píše vpravo. Při pohledu na elektronegativitu základních prvků v periodické soustavě prvků je vidět, že kyslík patří mezi prvky s velkou elektronegativitou (3,5) a většina základních prvků má elektronegativitu nižší než kyslík. Lithium má elektronegativitu (0,97), proto se bude psát značka lithia před kyslík. Jedině fluor (4,1) ze základních prvků by se v oxidech psal na druhém místě. Shrnuto: píšu značku kyslíku na druhé místo.

  1. Napíšu značky obou prvků `\ce{LiO}`
  2. Doplním oxidační číslo kyslíku v oxidech, což je -II. `\ce{LiO}^{-II}`
  3. Napíšu oxidační číslo u lithia. Podle koncovky lithný →ný zjistím oxidační číslo u lithia. (ný tzn, oxid.číslo I) Oxidační čísla píšu římskou číslicí. `\ce{Li^{I}O^{-II}}`
  4. Použiji tzv. Křížové pravidlo. Oxidační čísla bez znamének „-“ nebo „+“ napíšu křížem. Tzn. Vidím, že u kyslíku je -II a proto číslo 2 napíšu za značku lithia a naopak u lithia vidím, že je oxidační číslo +I a číslo 1 napíšu za kyslík. Přepsaná čísla vyjadřují počet atomů daného prvku v molekule a zapisují se arabskou číslicí. `\ce{Li2O1}`
  5. A zde platí stejně jako v matematice, co lze vykrátit, to se vykrátí. V tomto případě není co krátit. Akorát doupravím vzorec, protože číslo jedna „1“ se nezapisuje. Je zbytečné číslo jedna „1“ psát (je vidět, že atom-značka prvku kyslíku je tam jednou). => `\ce{Li2O}`

OXID XENONIČELÝ

musím vědět, že oxid je sloučenina kyslíku s jiným prvkem – v tomto případě přídavné jméno xenoničelý → s xenonem musím vědět chemickou značku kyslíku a xenonu. Teď může přijít dilema, kterou značku prvku napíšu jako první, obvykle v anorganické chemii platí, že elektronegativnější prvek se píše vpravo. Při pohledu na elektronegativitu základních prvků v periodické soustavě prvků je vidět, že kyslík patří mezi prvky s velkou elektronegativitou (3,5) a většina základních prvků má elektronegativitu nižší než kyslík. Xenon má elektronegativitu (2,2), proto se bude psát značka xenonu před kyslík. Jedině fluor (4,1) ze základních prvků by se v oxidech psal na druhém místě. Shrnuto: píšu značku kyslíku na druhé místo.

  1. Napíšu značky obou prvků `\ce{XeO}`
  2. Doplním oxidační číslo kyslíku v oxidech, což je -II. `\ce{XeO}^{-II}`
  3. Napíšu oxidační číslo u xenonu. Podle koncovky xenoničelý →ičelý zjistím oxidační číslo u xenonu. (ný, natý, itý, ičitý, ičný/ečný, ový, istý, ičelý tzn. Oxid.č. VIII) Oxidační čísla píšu římskou číslicí. `\ce{Xe^{VIII}O^{-II}}`
  4. Použiji tzv. Křížové pravidlo. Oxidační čísla bez znamének „-“ nebo „+“ napíšu křížem. Tzn. Vidím, že u kyslíku je -II a proto číslo 2 napíšu za značku xenonu a naopak u xenonu vidím, že je oxidační číslo +VIII a číslo 8 napíšu za kyslík. Přepsaná čísla vyjadřují počet atomů daného prvku v molekule a zapisují se arabskou číslicí. `\ce{Xe2O8}`
  5. A zde platí stejně jako v matematice, co lze vykrátit, to se vykrátí. V tomto případě čísla mají společného dělitele (dvojku). Vydělím obě čísla dvojkou a zapíši. `\ce{Xe1O4}` => číslo jedna „1“ se nezapisuje, protože je to zbytečné psát (je vidět, že atom-značka prvku xenonu Xe je tam jednou). => `\ce{XeO4}`

Postup tvorby vzorce z názvu oxidu

Oxid měďný

  • napíšu značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Cu^{I}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{Cu2O}`

Oxid wolframičitý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{W^{IV}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{WO2}`

Oxid rhenistý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Re^{VII}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{Re2O7}`

Oxid cesný

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Cs^{I}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{Cs2O}`

Oxid boritý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{B^{III}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{B2O3}`

Oxid wolframový

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{W^{VI}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{WO3}`

Oxid železitý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Fe^{III}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{Fe2O3}`

Oxid hořečnatý

    značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Mg^{II}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{MgO}`

Oxid rubidný

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Rb^{I}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{Rb2O}`

Oxid bismutitý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Bi^{III}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{Bi2O3}`

Oxid křemičitý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Si^{IV}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{SiO2}`

Oxid kobaltnatý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Co^{II}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{CoO}`

Oxid tellurový

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Te^{VI}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{TeO3}`

Oxid vápenatý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Ca^{II}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{CaO}`

Oxid zirkoničitý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Zr^{IV}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{ZrO2}`

Oxid molybdenový

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Mo^{VI}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{MoO3}`

Oxid antimoničný

    značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Sb^{V}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{Sb2O5}`

Oxid nikelnatý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Ni^{II}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{NiO}`

Oxid uhelnatý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{C^{II}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{CO}`

Oxid seleničitý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Se^{IV}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{SeO2}`

Oxid thallný

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Tl^{I}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{Tl2O}`

Oxid antimonitý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Sb^{III}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{Sb2O3}`

Oxid siřičitý

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{S^{IV}O^{-II}}`
  • po použití křížového pravidla `\ce{SO2}`

Podrobný postup tvorby názvu oxidu ze vzorce

`\ce{V2O5}`

  1. Ze vzorce je na první pohled vidět, že se jedná o oxid vanadu
  2. Kyslík má oxidační číslo -II v oxidech, proto doplním oxidační číslo ke kyslíku.
  3. `\ce{V2^{?}O5^{-II}}`
  4. Dopočítám oxidační číslo vanadu tak, aby byla molekula elektroneutrální tzn. aby se součet všech oxidačních čísel se rovnal nule počítám5*(-2)= -10 abych měla elektroneutrální molekulu, musí mi u vanadu vyjít číslo +10 u vanadu mám číslo 2 (mám molekulu tvořena dvěma atomy vanadu) a proto počítám : 10/2 = 5 => oxidační číslo u vanadu bude +V. Dopíšu oxidační čísla `\ce{V2^{V}O5^{-II}}`
  5. Nyní vytvořím název oxidu z podstatného jména-OXID a přídavného jména. Musím vědět, že oxidačnímu číslu +V odpovídá koncovka ičný/ečný. A už pouze dotvořím přídavné jméno od vanadu s koncovkou ičný/ečný => vanadičný. OXID VANADIČNÝ

`\ce{CuO}`

  1. Ze vzorce je na první pohled vidět, že se jedná o oxid mědi
  2. Kyslík má oxidační číslo -II v oxidech, proto doplním oxidační číslo ke kyslíku. `\ce{Cu^{?}O^{-II}}`
  3. Dopočítám oxidační číslo mědi tak, aby byla molekula elektroneutrální tzn. aby se součet všech oxidačních čísel se rovnal nule. Počítám1*(-2)= -2 abych měla elektroneutrální molekulu, musí mi u mědi vyjít číslo +2 u mědi nemám zapsané žádné číslo (v molekule je pouze 1 atom mědi) a proto počítám, že je tam jednička, která se nezapisuje: 2/1= 2 => oxidační číslo u vanadu bude +II. Dopíšu oxidační čísla `\ce{Cu^{II}O^{-II}}`
  4. Nyní vytvořím název oxidu z podstatného jména-OXID a přídavného jména. Musím vědět, že oxidačnímu číslu +II odpovídá koncovka -natý. A už pouze dotvořím přídavné jméno od mědi s koncovkou natý => měďnatý. OXID MĚĎNATÝ

`\ce{ClO2}`

  1. Ze vzorce je na první pohled vidět, že se jedná o oxid chloru
  2. Kyslík má oxidační číslo -II v oxidech, proto doplním oxidační číslo ke kyslíku. `\ce{Cl^{?}O2^{-II}}`
  3. Dopočítám oxidační číslo chloru tak, aby byla molekula elektroneutrální tzn. aby se součet všech oxidačních čísel se rovnal nule počítám2*(-2)= -4 abych měla elektroneutrální molekulu, musí mi u chloru vyjít číslo +4 u chloru nemám zapsané žádné číslo (v molekule je pouze 1 atom chloru) a proto počítám, že je tam jednička, která se nezapisuje: a proto počítám : 4/1 = 4 => oxidační číslo u chloru bude +IV. Dopíšu oxidační čísla `\ce{Cl^{IV}O2^{-II}}`
  4. Nyní vytvořím název oxidu z podstatného jména-OXID a přídavného jména. Musím vědět, že oxidačnímu číslu +IV odpovídá koncovka ičitý. A už pouze dotvořím přídavné jméno od chloru s koncovkou ičitý => chloričitý. OXID CHLORIČITÝ

`\ce{NO}`

  1. Ze vzorce je na první pohled vidět, že se jedná o oxid dusíku
  2. Kyslík má oxidační číslo -II v oxidech, proto doplním oxidační číslo ke kyslíku. `\ce{N^{?}O^{-II}}`
  3. Dopočítám oxidační číslo dusíku tak, aby byla molekula elektroneutrální tzn. aby se součet všech oxidačních čísel se rovnal nule počítám1*(-2)= -2 abych měla elektroneutrální molekulu, musí mi u dusíku vyjít číslo +2 u dusíku nemám zapsané žádné číslo (v molekule je pouze 1 atom dusíku) a proto počítám, že je tam jednička, která se nezapisuje: a proto počítám : 2/1 = 2=> oxidační číslo u dusíku bude +II. Dopíšu oxidační čísla `\ce{N^{II}O^{-II}}`
  4. Nyní vytvořím název oxidu z podstatného jména-OXID a přídavného jména. Musím vědět, že oxidačnímu číslu +II odpovídá koncovka natý. A už pouze dotvořím přídavné jméno od dusíku s koncovkou natý => dusnatý. OXID DUSNATÝ

`\ce{Cr2O3}`

  1. Ze vzorce je na první pohled vidět, že se jedná o oxid chromu
  2. Kyslík má oxidační číslo -II v oxidech, proto doplním oxidační číslo ke kyslíku. `\ce{Cr2^{?}O3^{-II}}`
  3. Dopočítám oxidační číslo chromu tak, aby byla molekula elektroneutrální tzn. aby se součet všech oxidačních čísel se rovnal nule počítám3*(-2)= -6 abych měla elektroneutrální molekulu, musí mi u chromu vyjít číslo +6 u chromu mám zapsané číslo 2 (v molekule jsou 2 atomy chromu) a proto počítám: 6/2 = 3 => oxidační číslo u chloru bude +III. Dopíšu oxidační čísla `\ce{Cr2^{III}O3^{-II}}`
  4. Nyní vytvořím název oxidu z podstatného jména-OXID a přídavného jména. Musím vědět, že oxidačnímu číslu +III odpovídá koncovka itý. A už pouze dotvořím přídavné jméno od chromu s koncovkou itý => chloričitý. OXID CHROMITÝ

Tvorba názvu ze vzorce

`\ce{Ti2O3}`

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Ti2^{III}O3^{-II}}` (Počítam ox.č. u titanu 3*(-2)=-6; 6/2=3) 3 => koncovka itý
  • oxid titanitý

`\ce{ZnO}`

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Zn^{II}O^{-II}}` (Počítam ox.č. u zinku 1*(-2)=-2; 2/1=2) 2 => koncovka natý
  • oxid zinečnatý

`\ce{Ag2O}`

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Ag2^{I}O^{-II}}` (Počítam ox.č. u stříbra 1*(-2)=-2; 2/2=1) 1 => koncovka ný
  • oxid stříbrný

`\ce{HgO}`

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Hg^{II}O^{-II}}` (Počítam ox.č. u rtuti 1*(-2)=-2; 2/1=2) 2 => koncovka natý
  • oxid rtuťnatý

`\ce{TiO2}`

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Ti^{IV}O2^{-II}}` (Počítam ox.č. u titanu 2*(-2)=-4; 4/1=4) 4 => koncovka ičitý
  • oxid titaničitý

`\ce{XeO3}`

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Xe^{VI}O3^{-II}}` (Počítam ox.č. u xenonu 3*(-2)=-6; 6/1=6) 6 => koncovka ový
  • oxid xenonový

`\ce{FeO}`

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Fe^{II}O^{-II}}` (Počítam ox.č. u železa 1*(-2)=-2; 2/1=2) 2 => koncovka natý
  • oxid železnatý

`\ce{OsO4}`

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{Os^{VIII}O4^{-II}}` (Počítam ox.č. u osmia 4*(-2)=-8; 8/1=8) 8 => koncovka ičelý
  • oxid osmičelý

`\ce{As2O5}`

  • značky prvků s oxidačními čísly `\ce{As2^{V}O5^{-II}}` (Počítam ox.č. u arsenu 5*(-2)=-10; 10/2=5) 5 => koncovka ičný/ečný
  • oxid arseničný

Napište vzorce oxidů

  1. Oxid palladnatý - `\ce{PdO}`
  2. Oxid uhličitý - `\ce{CO2}`
  3. Oxid draselný - `\ce{K2O}`
  4. Oxid strontnatý - `\ce{SrO}`
  5. Oxid berylnatý - `\ce{BeO}`
  6. Oxid vanadičitý - `\ce{VO2}`
  7. Oxid kademnatý - `\ce{CdO}`
  8. Oxid olovičitý - `\ce{PbO2}`
  9. Oxid dusičný - `\ce{N2O5}`
  10. Oxid zlatitý - `\ce{Au2O3}`
  11. Oxid fosforečný - `\ce{P2O5}`

Pojmenujte oxidy

  1. `\ce{GeO2}` - oxid germaničitý
  2. `\ce{W2O3}` - oxid wolframitý
  3. `\ce{CrO2}` - oxid chromičitý
  4. `\ce{RuO4 }` - oxid rutheničelý
  5. `\ce{Cl2O7}` - oxid chloristý
  6. `\ce{PbO}` - oxid olovnatý
  7. `\ce{N2O3}` - oxid dusitý
  8. `\ce{SeO3}` - oxid selenový
  9. `\ce{Cl2O5}` -oxid chlorečný
  10. `\ce{BaO}` -oxid barnatý

Napište vzorec oxidu sodného.



Napište vzorec oxidu železitého.



Napište vzorec oxidu hořečnatého.



Napiště vzorec oxidu manganistého.


Napiště vzorec oxidu jodičného.


Pojmenujte oxidy:
  1. Li2O
  2. WO3
  3. BaO
  4. Cl2O7
  5. P4O10



Tento clanek pro vas napsal Jakub Vojacek!

Test

Vypočtěte


Hlavolam

Jak to tak bývá, zlý čaroděj uvěznil mudrce. A kdo by to čekal, dal mu šanci se zachránit, pokud splní úkol. Na stole je kulatý tác, kterým lze volně otáčet, a na něm čtyři mince do čtverce. Mudrc má zavázané oči, nic nevidí. Jeho úkolem je otočit mince tak, že bude na všech panna. Nemá to však jednoduché. Otočí jistý počet mincí, pak černokněžník tácem zatočí. Opět otočí nějaké mince a znovu se tácem náhodně otočí. Toto se opakuje, dokud nejsou všechny mince správně. V tu chvíli je hra zlotřilým čarodějem ukončena. Mudrc nepozná podle hmatu pannu od orla. Musí vždy mince nechat na svém místě, ve čtverci. A hlavně - kvůli zlé magii - má strašnou smůlu a pokud bude spoléhat jen na náhodu, tak úkol nikdy nesplní.